Přechod Orlických hor

~ Pardubický kraj / Královehradecký kraj ~

Máme tady další vícedenní putování, tentokrát přechod Orlických hor a další ukrojení ze Severní větve Stezky Českem. 🙂

Po prvním vícedenním přechodu Jeseníků nám se ségrou bylo jasné, že to nemůžeme letos nechat jen tak, ale že je potřeba vyrazit znovu a lépe a pro své pokračování jsme si zvolily právě Orlické hory.

Ve středu 27.9. jsme se chystaly vyrazit odpoledne po práci z čehož se nakonec vyklubal výjezd asi o půl 5. a na ubytko jsme reálně dojeli lehce před osmou. Ubytování jsem nám našla na penzionu Červená Voda, kde jsme měli prostorný pokoj s chodbičkou a sociálkou. Jako první jsme hodily bágly na pokoj a valily venčit naši psí smečku, protože ta už byla značně nervózní. Bohužel kromě tohoto večerního čurkání nebyl nikdo z nich venku a v noci jsme na to doplatily, ale o tom později…

Rychlá večeře na pokoji, několik sklenek prosecca (prostě jedna flaška) a "Souboj na talíři" v TV - idyla. Ještě navíc, když tu vysílanou epizodu pořadu natáčeli u nás za kopcem na Rochusu. Měla jsem pocit, že su doma a ne někde v Orlických, ale aspoň jsme se nasmály. Jak jsem už zmínila, později nám do smíchu nebylo, nebo spíš do spánku - psi byli aktivní, furt se stěhovali po posteli a jelikož nám tam přelezla i Wurra, tak už bylo úplně po prdeli. 🙄 Ráno jsem si v duchu říkala, že příště na ubytko kašlu a radši si postavím svou moskytiéru, kam kromě mě a bostonů nikdo další nepůjde! 😀

Posnídaly jsme a nastal čas balení batohů. Ještě dneska mě fascinuje, jak doma mám vždycky pocit, že potřebuju všechno, ale pak mě to u druhého balení báglu opustí a jsem schopná vytřídit ještě několik věcí a ušetřit gramy. Tentokrát jsem nebrala ešus, osekala jsem svoje oblečení, nevzala jsem stan ani žádnou plachtu, zkrouhla drogerku, vykašlala se na ručník a to je asi všecko. Každopádně rozdíl ve váze oproti Jeseníkům byl veliký a podařilo se mi navíc nabalit malý polštářek a dečka pro pejsky. 💪🏼

Ještě před odjezdem na tuto etapu jsem se dívala podrobně na trasu a řekla si, že by bylo skvělé konečně poznat taky nějaké Trail Angeles (= dobrovolníci žijící blízko trasy, kteří vám nabídnou dle vlastních možností zázemí pro sprchu / přespání / opraní oblečení atp.). Našla jsem jeden manželský pár žijící kousek od našeho startu a spojila se s nimi, že bychom u nich přespali až dojdeme etapu do konce a nakonec nám nabídli, abychom si tam nechali i auto, takže jako první jsme z ubytování přejeli do tohoto výchozího bodu.

Pápá autíčko, počkej tu na nás - nahazujem bágly, děláme "výchozí selfíčko" a jde se. Vzhledem k poloze našeho startu se hned po pár krocích ocitáme mezi poli, nikde nikdo a míříme naproti nejbližšímu lesu. Je 10 hodin, slunko hřeje jak v létě a hned u vstupu do lesa jsme všichni rádi za příjemný stín a chládek. Překračujeme lesní potůček a čeká nás první stoupání, které mě klasicky zanechá mokrou až na řiti, ale jinak se jde opravdu dobře. Už tady prozradím, že tuto etapu bych celkově shrnula jako velmi příjemnou pro začínající turisty a pro celkové rozchození se. Míjíme se s párem, který má navíc kočárek s mimčem, a pokračujeme dál rovnou za nosem. Potřebujeme se dostat na konec modré turistické trasy a napojit se na červenou hřebenovku.

Když se nám to podaří začneme potkávat víc a víc lidí - je státní svátek a jak jsem říkala, tyto kopce jsou pro začátečníky opravdu fajn. Plyne z toho, že nouzi o rodiny s dětmi, seniory a cyklisty opravdu nemáme. Míříme na rozhlednu Suchý vrch, která sice v itineráři Stezky není, ale máme ji opravdu jen kousek.

Rozhledna Suchý vrch je velký špatný - je pěkně hnusná, všude lidí jak na Václaváku a samozřejmě se dostanete až přímo k ní autem, takže ještě navíc provoz. Dáváme zde první přestávku - točeného radlera a každá párek v rohlíku. Pozitivem této zacházky je kromě občerstvení fakt, že se nám podaří potkat další Stezkaře - Jarku s Davidem a jejich přerostlého borderáka, se kterými se následně míjíme až do konce našeho putování.

Po pauze pokračujeme po červené, první dojdeme na Bradlo, takové menší skálečky uprostřed ničeho, a pak se dostaneme k první dělostřelecké boudě. Následuje nespočet bunkrů a těchto vojenských pozůstatků rozesetých po lese. Musím podotknout, že tyto bunkry nejsou nic pěkného a uprostřed lesa působí až strašidelně. Míjíme jeden bunkr za druhým až přejdeme i výškový bod Vysoký kámen. Kousek pod ním narazím na široko daleko jediný placatý šutr, který je stále mokrý od rosy a natáhnu se na něm jak široká, tak dlouhá. Sestra se mi totálně vysmívá, fotí si mě a já se zoufale snažím dostat z krosny ve které jsem šprajclá a nemůžu se ani hnout. Mám pocit, že vypadám jak brouk na zádech.. 🪲 Chudák Gů, narozdíl od Jacka zůstala připnutá k mému bederáku a teď mi stojí u hlavy a nechápavě na mě zírá.

Ségra zhodnotí, že je čas na kafe a začne chystat Jetboil zatímco já se snažím vzpamatovat ze svého pádu a počítám škody - špinavé kraťase, naražené koleno, naražená prdel a ostuda level milion. 🫣 Kafe a proteinová tyčinka nás znovu staví na nohy a pokračujeme dál. Dostáváme se na asfaltku po které scházíme až do Mladkova, který napříč proběhneme. Bohužel do další vesnice nevede jiná cesta než ta pro auta, takže nasazujeme tempo, abychom tento nepříjemný kousek měli co nejrychleji za sebou. Cesty tady v Orličkách zrovna široké nejsou a navíc je to samá zatáčka.

Stejným stylem procházíme i nadcházející Petrovičky a až je máme skoro za sebou, zažíváme nejhorší zážitek tohoto putování. Při procházení kolem domů je běžné, že na vás za plotem štěkají hlídači, ale tady se dostaneme k plotu, který je zčásti živý a vyřítí se na nás obrovský vlčák, který tím živým plotem proběhne jakoby nebyl a vrhá se přímo na Wurri. Ta se okamžitě ségře vysmekne z ruky a já mám infarktový stav, protože letí přímo k silnici od které jsme přišli. Všechno se to seběhlo hrozně rychle - když proběhl vlčák plotem, tak se prakticky vzápětí za ním vyřítil majitel, který ho hned zpacifikoval a šel zavřít, my jsme mezitím utíkali za Wurri k silnici, kde přímo v zatáčce zastavila auta v obou směrech a jedna odvážná paní vylezla a Wurri podržela než jsme doběhly. Byl to pro nás všechny hrozný šok a já jsem jenom ráda, že to vše dobře dopadlo. A majitel? Jak zavřel psa, tak utíkal k silnici společně s námi, a pak jsme ten úsek šlapali společně nahoru - zeptala jsem se, jestli to dělá jeho pes běžně a jak je možné, že jen tak proběhne živým plotem. Odpověď, že to ještě nikdy neudělal mě dostala, protože nenásledovala absolutně žádná omluva, ani dotaz, jestli jsme v pořádku, prostě nic. Zapadl za branku a už ho nebylo. Neměla jsem slov. 😶

Co nejrychleji jsme pokračovali k bistru Na Salaši, na česko-polských hranicích, kde jsme si dali zasloužené pivko a pauzu. Dále nás čekala cesta po zelené turistické značce na polské straně až po odbočku na žlutou, kde jsme znovu navázali na Stezku a na jejím konci jsme se znovu napojili na hlavní červenou trasu. Šli jsme sice po kraji pole, abychom znovu nemuseli po cestě, ale dalo se to a podařilo se nám dojít až k turistické chatě Na Čiháku.

Na chatě nás přivítal velmi milý provozní a podařilo se nám zajistit si přespání, protože měl volné poslední dva pokojíky. Jak ráda říkám, stezkařské štěstí funguje. 🤩 K večeři jsme se ségrou dojedly doslova to, co jim zbylo, a pak jsme poseděly s Jarkou a Davidem, kteří obsadili poslední volný pokojík, a poslouchaly jejich stezkařské zážitky. Bylo to super, chybí jim už jen 200 km a mají hotovou Severní větev! S večerem přišlo i chladno, tak jsme naše posezení ukončili a my šly ještě rychle vyvenčit pejsky. Potom jsme zalehli do voňavoučkých peřin a do rána jsme o sobě nevěděli.

Páteček nám klasicky začal venčením, pak jsme společně posnídali na pokoji a vyrazili na cestu. Při průchodu vesničkou jsme narazili na několik bizardních dekorací v podobě cyklopanáků a u Zemské brány jsme zvolili neznačenou trasu podél řeky Divoká Orlice, která byla pohlazením po duši. Na jejím konci stála ikonická Pašerácká lávka, symbol Orliček. 

Po fotkách jsme pokračovali k odbočce na hřebenovku, která byla nekonečně dlouhá a taky rovná. 😀 Opět jsme na ní minuli několik bunkrů a dokonce jsme šli i kolem tankového příkopu. To už jsme byli na rozcestí Hanička, kde jsme si dali pauzu. Je tady skvělé občerstvení Áčko, které tímto moc moc doporučujeme! Byla zde hrozně milá paní, která nám udělala výborné čapačíno do plecháčků a taky skvělé tousty. 😍

Čekalo nás stoupání směr tvrz Hanička, ale u odbočky k ní jsme se kvůli množství lidí rozmyslely a radši pokračovaly dál. Ta samá situace nastala i u odbočky na Anenský vrch, což mě teď zpětně mrzí, jelikož dle fotek jde o hezkou rozhlednu s pěkným výhledem. Tato část, kde jsme potkávali nejvíc lidí, končila u parkoviště na Mezivrší. Odtud jsme už zase sami stoupali k rozcestníku Pěticestí, kde měl být také bufet, ale byl zavřený. Za tu naši chvilku odpočinku se tu prostřídalo spoustu lidí a my byly jenom rády, že se každý vydal jiným směrem než byl ten náš. 😀

Musím přiznat, že touto dobou jsem pomalu začala cítit svůj krizový stav - klasicky mi trnul krk a cítila jsem otlaky na nohou. To je krása toho chození na těžko prostě. 🥲

Až k rozcestníku Pod Homolí jsme dle mého názoru absolvovali jeden z nejhezčích úseků trasy přes Kunštátskou kapli a vrch Tetřevec. Jdeme si vychutnat poslední pauzu tohoto dne - zastávka Kačenčin šenk. Co vám budu, tyto lesní bary jsou pecka a Kačenčin šenk za mě zatím vede. 🤩 Z řeky nachlazené radlery chutnají nejvíc, platíme přes QR a pomalu pokračujeme v cestě. Už to jde fakt pomalu, cítím každý krok a netrpělivě vyhlížím cíl. Tím cílem je útulna Velká Deštná, teda pokud v ní bude volno.

K útulně přicházíme kolem páté hodiny, já se teda už spíš plazím a ti moji dva černobílí taky. Je zde celkem rušno, cyklisté a turisti mířící na rozhlednu se tu jenom hemží, nicméně máme štěstí - bufet v útulně je ještě otevřený a nikdo si tu nerozestlal. Okamžitě shazuju bágl a už se na něj nechcu ani podívat. 😀 Zatímco v útulně mladý kluk a starší pán počítají útratu, vynáší odpadky a uklízí po směně, my se kocháme pohledem po okolí a odpočíváme. Později se s pánem dáváme do řeči, je totiž členem horské služby a já se vyptávám na historky. Je z toho moc příjemné povídání a čas nám uteče jak nic. Venku už se začíná smrákat, bufet je uklizený, zůstáváme v útulně sami.

Přesléct, nachystat spaní, večeře pro pejsky a je čas na nás. Děláme si výbornou rajskou do hrnečku a pokračujeme boloňskými penne a indickým kuřetem korma s rýží. Mňam, už jsme měly po celém dnu fakticky hlad. 😋 

V průběhu večeře se znovu potkáváme s Jarkou a Davidem, kteří uvažují o přespání s námi v útulně, ale nakonec se rozhodnout natáhnout krok a dojít až na Masaryčku. Upřímně je obdivujeme, máme v nohách 29 km, což je náš osobní rekord a jsme totálně KO. Momentálně je to můj vrchol, kdy od 23. kilometru většinou umírám a nedokážu si představit ujít ještě víc - klobouk dolů před všemi! Po večeři se zakutáváme do spácáků, nikde nikdo a venku už je tma. Máme ustláno přímo pod oknem v útulně, takže vidíme ven na hvězdy a nic nám nechybí. 😍 Povídáme si, dokud nejsme přerušeny zvukem jelení říje - to je teda něco! Kdybych nevěděla, že to jsou jeleni, tak jsem pěkně posraná. 😀

Nakonec pomalu, ale jistě usínáme a až skoro opravdu usnu, tak začnou psi bláznit - slyším lidi přímo pod oknem a bohužel je i přes Wurčin děsivý štěkot nenapadne nic lepšího než vzít bez jakéhokoliv zeptání se za kliku a svítit na nás dovnitř.. Týpek vejde, táhne z něj alkohol a evidentně si chce velice vykládat - dozvíme se, že jsou tři a jdou přespat na rozhlednu. Závěrem jeho monologu je, že kdyby bylo v noci nějaké moc špatné počasí, tak by došli přespat za námi. Pak za ním konečně zapadnou dveře. Boha, na toto su tak zvědavá! Partička pokračuje výborným nápadem, sednout si před dveře na další štamprlu a cigáro k tomu. Jestli něco nechápu, tak je to chození po horách potmě a ještě u toho chlastat a vykuřovat. 🫣 Další super nápad má členka této zvláštní výpravy, opět vpadne k nám do útulny na pokec a pozvat nás na drink - to už moje unavená nervová soustava úplně nevydrží a paní po třech větách odkud jdeme, kolik jsme toho ušly a že pit rozhodně nepůjdeme, protože chceme konečně spát, vysvátkuju ze dveří. Konečně se sbírají a odcházejí na rozhlednu. Aleluja! Než usnu, tak si snaživě přeju, aby už nikdo nedošel a mohla jsem se alespoň trochu vyspat. 😀 Přání mi bylo vyslyšeno, usínáme a až do rána jsme na útulně sami, a to naštěstí i přes to, že v noci začne pršet. 

V sobotu se probouzíme do podzimu, venku poprchá a je mlha. Doma bych měla z takového počasí depku a tady to má jakési kouzlo. Obě jsme opuchlé, ale ségra teda extrémně - vypadá jak svářeč po šichtě. 🤭 Aspoň jednou se jí můžu taky zasmát. Děláme si odzkoušené výborné DripIt kafe a kaši ke snídani.

Všechno balíme a vyrážíme směr k asi největšímu symbolu Orliček - rozhledna Velká Deštná. U té se potkáváme s rodinkou, která nocovala ve stanech a v přízemí rozhledny je ona noční návštěva "parta hic". Foto a jdeme dál, na Masaryčce se máme potkat s našimi oblíbenými stezkařemi. Přicházíme tam 9:20 a nikde nikdo, jdeme pozdě. 😞 Na útěchu si dáváme loček z pleskačky ve které opatruji své horské pitíčko - kokosový tatra tea, protože podzimní počasí se nám pomalinku dostává pod kůži.

Pokračujeme po hřebeni a přecházíme vrch Šerlich (1027 m), následuje Polomský kopec (1051 m), kde je vyhlídka, ale my vidíme maximálně tak mlhu. Nakonec nás čeká poslední výškový bod, kterým je vrchol Vrchmezí (1084 m) a odtud už jen klesáme. Bolí to jak sviňa. Na vyhlídkovém místě Ostružník, kde už konečně něco vidíme, děláme instafriendly fotky a máme krátkou pauzičku.

Pak v klesání pokračujeme až po přístřešek Nad Olešnicí, kde se nám rozprostře nádherný výhled na nekonečnou louku. Scházíme do městečka Olešnice v Orlických horách a na malém náměstíčku sedáme na zahrádku restaurace honosně pojmenované Lovecký zámeček. Výběr je tristní, ale smažák a radler jsou jistota. Hodnotíme naši situaci - původní plán byl zakončit etapu v Novém Hrádku, který je vzdálený 6 km, ale z toho jsou 4 km po cestě, a z tama si pak volat taxi a dostat se zpět k autu nebo vlastně k našim Trail Angels a přespat tam.

Já jsem vyřízená, klasicky mám šlapky samý otlak a už nevím, jak udělat krok, a obě se nakonec stejně shodujeme, že cesta po asfaltce a vyhýbání se autům nás ani jednu neláká. Volám tedy taxi rovnou a u našeho autíčka jsme něco kolem třetí hodiny. TA ještě nejsou zpátky z jejich vlastního putování, tak se rozhodneme jet domů hned a já jim posílám děkovnou smsku za poskytnutý parking. Snad se uvidíme někdy příště. 🙌🏼

Večer přijíždíme domů, a to pořádně vyřízení, ale šťastní. Zase máme spoustu zážitků, nové zkušenosti a taky jsme viděli opravdu krásná místa a nezvykle netknutou přírodu. Jak už jsem psala na začátku Orličky jsou určitě super etapa pro začátečníky, ale klidně i pro rodinné výlety. 🤩

Tak obujte tenisky a taky vyražte. Stezku Českem může jít každý. 👣

B.

Přikládám i naši trasu, která je zde ale upravena, kvůli soukromí TA a také jsme ji úplně přesně dle itineráře Stezky Českem nešly. 

Hodinky mi naše kilometry ukázaly takto: čtvrtek - 24 km, pátek 29 km a sobota 14 km. 🙂