Přechod Jeseníků (tak napůl)

~ Karlova Studánka, Moravskoslezský kraj ~

Dlouho očekávaný moment a chuť podniknout trek i s přespáním se stal skutečností. Vyrazili jsme ve složení tři psi a já se ségrou ve čtvrtek po práci.

Tři dny před odjezdem jsme si se ségrou nepsaly o ničem jiném, než co si bereme za vybavení, oblečení, jak vyřešíme jídlo a především, jaké si koupíme kafe. 😀

Nastal den D! Cesta autem byla poměrně náročná, ale naštěstí žádné velké kolony. Vyjeli jsme asi o půl 3., a tak v 6 byli skoro v cíli. Za Karlovou Studánkou jsme si přibrzdili na večeři a kolem sedmé se ubytovali v kempu v Ludvíkově. Naše ubytování spočívalo ve stavbě stanu a nachystání si věcí na spaní, hned pak jsme vyrazili na procházku.

Původním plánem bylo projít si menší okruh přímo nad kempem s vyhlídkovou věží Zámecká hora po červené turistické trase. Celý okruh měří 3,5 km, ale díky našemu pozdnímu východu bylo asi půl 9. večer a my byli stále větší kilák od rozhledny, tak jsme se s Viki nakonec rozhodly to raději otočit a za světla se vrátit zpět. Náš čtvrteční večer se nesl v duchu aklimatizace, protože v Ludvíkově bylo minimálně o deset stupňů míň než u nás a to byl fakt celkem šok. 😀 (trasa k okruhu zde)

K překonání teplotního rozdílu nám pomohla láhev prosecca a popcorn, který jsme si udělaly ve sdílené kuchyňce. Tam jsme si pak připadaly jak v pokračování filmu "Gympl" s dovětkem "na táboře". 🫣 Dohnala se tam skupina asi 15 dětí a puberťáků, které vedoucí zavolali na večeři a všichni vypadali naprosto stejně - volné dlouhé rifle, trička o velikost či dvě větší a skejťácké tenisky. Jelikož jsem jim nakonec věnovala zbytek popcornu, tak jsem zjistila, že jde o skejtový kemp z Jihlavy.. To nevymyslíš. 😀 Už chyběl jen Mádl s Vorlem.

U auta jsme na sebe navlekly další vrstvu oblečení a šly spát. Wurri a Jack byli v autě, ségra se mnou a Gů ve stanu. Prožila jsem si svou první bezesnou noc - nafukovací polštářek nahovno, zima na bedra a do toho nad ránem začlo pršet a já měla v hlavě scénář jak těch 50 km půjdeme celou dobu v dešti. 🤦🏼‍♀️ Klasika.

V pátek jsme vylezli z pelechu něco před sedmou, naštěstí pršet přestalo a další déšť radar neukazoval. Já rozbitá, jako bych spala ve stanu týden. Rychle vyčistit zuby, převléct a sbalit saky paky. Autem jsme přejeli na začátek Stezky Bílé Opavy a v 8:50 ráno vyrazili na naše putování. Až tak rychle to nebylo, no..

Po přechodu první lávky na trase nám bylo jasné, že po žluté, která je těchto dřevěných lávek a "žebříků" plná, kvůli Wurri jít nemůžem, a tak došlo na první změnu plánu.

U rozcestníku "Na paloučku" jsme se napojili na modrou turistickou trasu a po ní pokračovali až nahoru k chatě Barborka. I tady byly po trase asi dvě tři lávky, ale nevedly přes vodu a Wurri si na ně začala zvykat čím dál víc. Já osobně měla problém si zvyknout na ten sakra těžký batoh a nepodařilo se mi to do konce treku.. Převýšení celkem mazec a k Barborce jsme málem lezly po kolenou. Hned ze začátku, perfektní! 🥲

První občerstvovačka v podobě ledového čaje s příchutí broskve a převlečení do kraťasů a trička splněna. Pokračovali jsme tedy na Praděd po typické asfaltce, kterou nesnáším, protože mi přijde nekonečná, a taky nemám ráda všechny ty koloběžky a cyklisty - málokdo z nich umí odhadnout rychlost, když se od vysílače řítí dolů, a to mi prostě nedělá dobře. Nakonec tento úsek až tak špatný nebyl, páteček dopoledne, takže žádné hrozné davy a příjemnou novinkou zde byly pasoucí se krávy a s nimi pár koní, které k okolním výhledům přidali ještě cosi navíc. Pro změnu tentokrát lehce zklamal Praděd, jelikož se zrovna natíral vysílač, a tak máme ikonickou fotku i s lešením.. 👌

První jídlo dne a naše snídaně / oběd - luxusní párek v rohlíku a čapačíno do plecháčku.. Může být. 🤩 Počasí luxusní, azuro a příjemné teplo, tak se sluníme, kocháme a tak furt dokola. Z Pradědu pak pokračujem na Švýcárnu, kde jen bliknem fotku s vlaječkami, jako bychom byli někde v Himalájích, a pokračujem po hřebenovce dál.

Jen kousek za Švýcárnou nás čekaly první ikonické dřevěné chodníčky, které se mi prostě hrozně líbily! Taky se po nich šlo o stoprocent líp než po všech těch kamenitých cestách, z těch jsem teda byla překvapená velmi nepříjemně.. Vrchol Výrovka a krásný výhled za odměnu, pokračujeme směr Klínovec - nevím jak ségra, ale já čekala nějaký jasný kopec, vrchol, horu.. a on to byl přístřešek. 😀 Nicméně to byl moc hezký přístřešek s takovým menším paloučkem, tak jsme roztáhli deku a ségra testla vypůjčený jetboil a uvařila nám luxusní odpolední kafe. Tímto doporučujeme DripIt kafe. 😋

Po této odpolední pauze pokračujeme směrem Červenohorské sedlo a pro změnu nás tento den potkává první a poslední klesání. Na Červenohorském sedle sedáme do restaurace, která nám prakticky leží v cestě, a dáváme si smažák a pivko. Boží. 😍

Radost bohužel netrvá dlouho - od mamky nám přijde smska, že se mají večer přihnat hrozné bouřky, u vedlejšího stolu řeší zrovna to samé a můj rybář mi volá, že na jihu Čech už to je a že on svou výpravu možná taky zabalí. Okamžitě mě popadne panika - bouřka na horách, to jediné jsem nechtěla zažít a teď to prý přijde. 😱 Na bookingu hledám ubytko, mají volný pokoj v hotelu, kde zrovna jíme a začnu sestru přemlouvat, že to zaplatím a zůstaneme tady…

Dozvím se, že přece máme stan, který celou dobu táhnu na zádech, že podle fotek kaplička, kde chceme spát, vypadá bezpečně a hlavně, že nic nedojde, protože nemá z čeho. Zkouším se ještě vymluvit na plný žaludek a bolavé nohy, ale prej jsem si to vymyslela, tak jdeme!

Do cíle dne to máme 4 km s mírným stoupáním, které po celém dnu bolí víc než se zdá. Mineme pár lidí, ale všichni jdou v protisměru, tvrdím, že jdou určitě do bezpečí do sedla a my jediné lezeme nahoru.. Nemám prý sýčkovat. 🙄 Po hřebenovce přicházíme přímo k Vřesové studánce která je ukrytá v kapličce, kde máme v plánu přespat a máme radost, že jsme tam samy.

Začneme si roztahovat spaníčko, já dávám pejskům večeři a kocháme se krásným výhledem.. Než si to vše stihnu zdokumentovat na mobil, slyším z dálky bouření a je mi zase zle. Už je to tady, tak to přece přijde. Sestra se tváří, že nic neslyší a dál si vybaluje svoje věci a obléká se do vrstev na spaní. Máme prý střechu nad hlavou, tak ať zalezu. 🫣

Během chvilky se u chaty objeví dvě blonďaté holčiny, že má dojít bouřka a jestli by tam s námi nemohly zůstat. Hlásím, že zezadu kapličky je vstup do podkroví, že tam klidně přespat můžou, protože do přízemí se vlezeme maximálně tři. Holky jdou zkusit vchod najít, ale nakonec to vzdávají, že se tam prý nemůžou protáhnout a jdou si hledat místo jinam.

Chvilku po jejich odchodu dojde další zájemce o ubytko - Annemi, která cestuje sama a v kapličce byla ještě před náma, ale vyběhla se ještě mrknout na vrchol. Taky nám oznamuje, že se blíží bouřka a že moc nepochopila, co vyvádí dvě bloncky se stanem nahoře na hřebeni. 😀

Zakecáme se, ona si udělá polévku k večeři a než se nadějeme, tak se ocitáme uprostřed bouřky. Venku šedo, slejvák, kolem nás létají blesky a ozývá se dunění. Mlčím jak pěna a propichuji sestru pohledem, prej nic nepřijde, aha!.. Jakékoliv řeči jsou zbytečné, během chvilky začne téct do naší ložnice a půlka podlahy v kapličce je pod vodou. To už chytám paniku úplně, jsme tu zavřené kdesi pod hřebenem, signál žádný, na nohách barefooty k ničemu a do civilizace to máme nejblíž 4 kilometry. Wurri kňučí, Jack se třepe a prdí a Gucci mi chrápe na klíně. Parta hic. 🤦🏼‍♀️

Znovu to venku strašidelně zaduní a u kapličky se zjevují skrz na skrz promočené blondýnky v pláštěnkách a prosí o úkryt - parta se nám teda rozrůstá o Nikču s Johankou, které se rozhodly opustit svůj stan na hřebenu. Vytahuju kokosový tatraňák v pleskačce na uvítanou a pro sebe hlavně na nervy. 👆

Asi ve čtvrt na 9 je po bouřce a my odvážně vylézáme ven. Citelně se ochladilo, všude je mokro, ale člověk by nepoznal, že ještě před chvílí měl pocit konce světa, spíš naopak. Za protějším kopcem právě zapadá slunce a nebe se zbarvuje do červena, krása.. No, dost bylo výhledů, máme info, že v noci má dojít bouřka další, takže není čas ztrácet čas, musíme zabezpečit naši kapličku nebo budeme vyplaveni.

Annemi jde ukořistit větvičku stromu, kterou pak použijeme jako smeták a vymeteme zbytky vody. Před kapličkou si půjčujeme dřevěnou kládu, která poslouží jako práh a ještě ji vypodložíme kameny, abychom měly jistotu, že nepodteče. Já obětuju svůj stan, svrchní plachtu rozložíme na zemi a na ni pak dáváme karimatky a spacáky. Johča s Nikčou si udělají rychlou večeři a znovu se pokusí dostat nahoru na půdu - světe div se, už se jim to podaří, a tak si také nachystají věci na spaní. Je asi půl desáté pryč, když si říkáme "dobrou", ale já až do rána zase neusnu. (Tady bych ještě jednou upozornila na to, jak jsme šikovné holky..)

Ležím sice v teple a suchu, ale špicuju uši a očekávám, kdy přijde ta další buřina. Venku fouká, zima jak sviňa, holkám v podkroví vlajou pláštěnky, které furt šustí a já se jenom točím zleva doprava a furt dokola. V hlavě si opakuju, že toto je poprvé a naposledy, prostě na to nejsu - budu jednodenní turista, který vždycky přespí někde na chatě nebo v kempu a ušetřím si spoustu křečí v břichu a černé myšlenky, jak do mě vrazí blesk. Takhle nějak to probíhá v mojí hlavě až do rána. V noci se sice jedna bouřka nakonec přehnala, ale nic velkého, asi od nás byla dál, a i když pršelo, tak naše zábrana vydržela.

Sobota

Ráno vstáváme brzy, hned se světlem, a po kuknutí ven to vypadá, že je celá naše kaplička mezi mraky. Kopce, které jsme viděli při pátečním příchodu, jsou zabaleny v bílé mlze nebo spíš oparu. Vylezeme všichni najednou a jako první si jdeme dělat kafe. 😀 Priority. Pak povinné selfíčko a balíme batohy - my se ségrou pokračujeme po hřebenovce dál, Johča s Nikčou jdou balit opuštěný stan na hřebeni a Annemi jde směrem odkud jsme my v pátek přišli.

Jdeme sami po stezce a vylézá sluníčko, které nás za chvilku hřeje do zad tak, že dáváme pauzu a odhazujeme mikiny. Při té příležitosti nás minou dva běžci na které hledím jak z jara, a pak jdeme zase dál. 😀 Míjíme vyhlídku na rašeliniště a stoupáme, až jsme mimo les a tam se mezi ničím tyčí Keprník. Rozhodneme se vylézt nahoru a výhled máme na všechny strany, jen kochačka netrvá vůbec dlouho, protože tam hrozně fouká. Začneme klesat směrem Šerák a míjíme skupiny turistů v protisměru, sice je pořád málo hodin, ale hned jde poznat, že je sobota. 

Pět kiláků za námi a chata Šerák před námi. Bereme stůl venku na terase a rozkládáme si oblečení z předešlého dne, aby nám na sluníčku hezky proschlo. Já jdu dát do chaty nabít telefony a při zpáteční cestě beru kapučína do našich hrnečků a opravdu boooží borůvkový vdolek! 😋 Máme snídani, sluníme se, užíváme si.. Musím říct, že tohle byla asi naše nejlepší přestávka. O to víc, když se k nám později přidá ještě Johanka s Nikčou, které mají stejný směr, jen se zdržely při balení stanu. Fotka u kamzíka a pokračujeme.

Společně s holkami zdoláme klesání dolů do Ramzové. Tohle mě bohužel totálně rozseká.. Byť jsem v barefootech chodila měsíc a půl předem, tak zdejší ostré kameny mi udělaly puchýře pod palcema a u sestupu z hřebenu jsem si dorazila ještě paty. V Ramzové sedáme do restaurace Kaťuša, holky se s náma loučí a utíkají na vlak. Já mám pocit, že umírám. Máme za sebou 11 km a už nechci ujít ani o jeden víc. Zcela určitě přemýšlím nad tím, že zavolám taxi a jedeme domů..

Radler, česnečka, borůvkové knedlíky, celkem pauza asi dvě hodiny a nakonec ten zpropadený batoh házím zase na záda a jdeme dál. 🫣 Taky k tomu pomohl rozhovor se sousedním stolem, kde nás starší paní obdivovaly, jak to vůbec můžeme unést a že jsme dobré, že zvládneme spát venku. Jo, tohle fakt potěší a nakopne vás to! A taky to, že nám doporučily, jakou máme jít trasu, aby to pro nás bylo co nejpříjemnější. 😀

Z Ramzové jdeme směr Petříkov a napojujeme se na krásnou cestu lesem po modré turistické značce, která skoro celou dobu vede podél potoka. Zhruba v půlce trasy si u potůčku dáváme pauzu a chladíme si bolavé nohy, pejsci okolo nás běhají a dovádí ve vodě a je to zase krásné. Opravdu jsme rády, že nám paní tuto krásnou trasu doporučily a až po Smrk - hraničník jdeme zase celou dobu sami. Nahoře potkáváme cyklisty, je to samý Polák, a tak scházíme do našeho dalšího nocoviště - útulna Mates po žluté turistické značce.

Na útulně, která nevypadá vůbec zle, byť nás zase vytočí bezohlednost a tupost lidí, kteří tam nechali svůj bordel, mi hodinky ukazují zdolaných 18 km. Nohy se tváří, jako bych jich bylo daleko víc.. Rozkládáme si tedy nocoviště, byť jsou asi 4 odpoledne, a jdeme si vařit večeři. Já mám luxusní penne s boloňskou omáčkou od Adventure Menu a můžu doporučit, protože je to fakt mňamka. Po jídle odpočíváme, povídáme si, a tak v 6 přemýšlíme, co jako budem ještě dělat než bude tma, protože si už zase přijdeme v pohodě.

Ségra se mě ptá, jaký že je plán na neděli a jaké máme možnosti:

1. pokračovat po žluté přes Lví horu do Lipové-lázně (10 km),

2. vrátit se zpět na hraničník a vzít to přes Smrk a po cyklostezce do lesního baru a sejít do Horní Lipové (6 km),

3. vzít to po modré Dlouhou dolinou do Horní Lipové (5 km).

Vyhraje možnost 3. a zároveň padá rozhodnutí, že to sejdeme ještě dneska, protože do setmění máme času dost a taxík přece jezdí nonstop.

Takže znovu balíme ( 😀 ), házíme batohy na záda, psi absolutně nechápou a sestupujeme Dlouhou dolinou, která je opravdu dlouhá, já bych ji možná přejmenovala na Nekonečnou, dolů do civilizace do Horní Lipové. Celou cestu kontroluju telefon, protože by bylo ideální zavolat taxi předem, ať můžeme rovnou naskočit a jet k autu. Samozřejmě celou dobu nemám jedinou čárku signálu. A to ani v Horní Lipové, kde už teda končí všechna sranda, protože nevím, jak si ten odvoz máme zavolat - jak na sviňu máme obě stejného operátora, takže situace se opravdu jeví jako bezvýchodná.

Sejdeme až k penzionu Pod Smrkem, kde je také autobusová zastávka a vysoký sloup s vedením - pozor! U tohoto sloupu mám jedinou čárku, jinak široko daleko nic, tak zrovna vytáčím číslo na taxi. Pán, se kterým jsem se domluvila dokonce týden předem, byť teda na neděli, jestli nás bude moct převézt i se psy mi odpoví, že volám pozdě. Jdou na mě mdloby, jak pozdě, když má jezdit nonstop! Su nasraná, nedokáže mi ani doporučit někoho jiného, tak telefon pokládám a už se vidím, jak jdu k někomu na zahradu rozbalovat znovu ten svůj stan! V tuto dobu za sebou máme 25 km.

Nehodlám se vzdát, u penzionu sedí celkem dost lidí, tak se jdu zeptat, jestli by náhodou nemohl někdo jednu z nás hodit pro auto - světe div se, v 8 večer už měli všichni pivo a máme se prý zkusit zeptat majitelů. Ti mi doporučí jinou taxi službu a prý mají minimálně 8 aut a jezdí opravdu nonstop, tak doufám, že líp nonstop jak ten blbeček před tím. Opět se odebírám pod sloup, abych si mohla zavolat a málem se mi podlamují kolena, když mi dispečink sdělí, že je u nás auto za 5 minut! Jsme zachráněni! Chce se mi brečet. 🥲

Auto opravdu do pěti minut přijíždí a jako první dostanu od staršího pána sprdunk, proč mu neberu telefon, že už to chtěl otočit. Ani se nenadechnu a hned mu vylíčím celou situaci s tím, jak nemáme posledních 5 km signál, že je jenom pod sloupem a že se na nás původní odvoz vykašlal. Pán nás i s hafanama nabírá do auta a od této doby mu přezdíváme Jesenický děda, protože se z něj vyklube úplně úžasný borec, který celý život chodil na vandry, s kamarádem přejel v zimě Orlické hory na běžkách až do Jeseníků a je na nás strašně milý a ještě nám chce dát slevu na jízdné.. Jsme dojaté a psi určitě taky, protože celou dobu ani nedutají a Jack si dokonce ani jednou nepšouknul. Su pyšná, jak jsme to zvládli!

Parkujeme na našem startu u Bílé Opavy a oddechujem si, protože auto tu netknuté stojí tak, jak jsme ho opustili. Jesenický děda mi dokonce vytahuje krosnu a dává mi ji do auta, protože já už opravdu nemůžu chodit a musím se opírat o svoje turistické hůlky, abych vůbec k tomu autu došla sama. Loučíme se, idyla končí. Děláme si poslední DripIt kafe a vyrážíme domů už s padající tmou. Čeká nás krásná cesta, kdy se úspěšně vyhneme asi pěti kusům srnčího a já od Olomouce nedokážu udržet otevřené oči a vždycky mě probere, až to, jak mi padne hlava. Ségra je na tom podobně a drží se jen tak tak, chce, abych jí něco vykládala. Tak se o to jako pokusím, ale nebudu vám kecat, zním jak kdybych měla dvojku v krvi a po pár větách to vzdávám. 😂 Tak unavená jsem asi nikdy ještě nebyla.

Přesně o půlnoci náš kočár zastaví před domem, tak si mám prej vystoupit. Nevím, co na to říct, je to tak jednoduchý úkol, ale pro mě by asi bylo jednodušší se k těm dveřím doplazit. Nohy mám bolavé, ztuhlé a jen v ponožkách jdu vytáhnout psy a kulhám se ke dveřím. Všechno ostatní teď počká. 😀 Sestra má záchvat smíchu a ještě si mě natáčí na telefon. Haha, děkuju. Doma hodím rychlou sprchu a honem do peřin. To, co následuje, bych nenazvala spánkem, ale komatem, které trvá do 10 rána. A bohužel po tomto výletu nemůžu chodit další dva dny. 🫣

⭐ 2 dny, 47 km, převýšení 1.596 m

mapa:

K tomuto treku a inspiraci, jakou zvolit cestu, mě přivedl skvělý projekt Stezka Českem, určitě doporučuju mrknout na odkaz zde. Jejich heslo zní: Může jít každý. A když mohl vyrazit někdo jako já, tak určitě můžete i vy, co právě toto čtete. Článek dopisuji nyní, dva týdny po našem putování a už mám v hlavě další plán, kam zase vyrazíme a to spaní venku prostě zkusím znovu. Věřím, že se to prostě dá naučit, jako třeba jízda na kole. 😀

Tak dlouho nepřemýšlejte, pokud vás něco takového taky láká, doporučuju sbalit věci a vyrazit co nejdřív!

Ať to šlape a sledujte nás také na instagramu - @_jack_and_gucci! 🙂

B.