Javorníky nalehko

~ pohraničí, Makov ~

Poslední letošní výprava inspirována Stezkou Českem - Javorníky.

Tato etapa se dá jít opravdu krásně nalehko od chaty k chatě, což byl i náš původní plán, ale vzhledem k velkému horku a mému stavu 2v1🤰🏼 jsme nakonec zvolili náhradní plán v podobě jednodenních výletů a možnosti mít u sebe auto a kdykoliv případně odjet domů.

Naše klasická sestava (+ Roxy s její paničkou) vyrazila v pátek po práci směr chata Bačkárka. Byť jsme jely na chatu, tak jsem holkám řekla, že povolené zavazadlo je batoh - přece jenom s námi v autě cestovali 4 psi. No, naše Božu si to přebrala po svém a kromě cestovní tašky táhla ještě malou ledničku plnou plechovek prosecca a jiných drinků. Myslela jsem, že mě omyje. 😀 Holky si tedy daly na kuráž hned při odjezdu a přestávku jsme udělali až ve Ve Velkých Karlovicích na výborné kafe a ještě lepší dortík v kavárně La Šiška - doporučujeme! 👍 Pak jsme už pokračovali do kopců mimo civilizaci až k chatové oblasti.

Na Bačkárce nás přivítala velmi milá slečna a dostali jsme klíček od našeho pokojíčku. Bylo to pro nás jako zpátky do minulosti, jelikož jsme tady se ségrou byly asi 2x jako malé děti na dovolené s babi a dědou. 🙂 Byť zůstaly pokojíky beze změny, jsou zde na chatě zrekonstruované záchody a sprchy, což jsme hodnotily velmi pozitivně. Koupelna nám přišla lepší než ta naše domácí. 😀 Pejsci netrpělivě čekali v autě, takže žádné velké vybalování se dále nekonalo, na pořadu byla procházka po okolí. Překvapilo nás, kolik je zde zrekonstruovaných chat a apartmánových domů, ale otevřených bylo opravdu jen pár, tipuju tak 4-5. S pejskama jsme si na zahřátí dali příjemných 5 kilometrů a holky navíc jeden drink na pařezu a už jsme byli zase zpátky na chatě.

Vzhledem ke krásnému počasí a úžasně čerstvému vzduchu nešlo odolat posezení na venkovní terase. Holky si k večeři daly nakládaný hermelín a já dostala chuť na kyselicu. Luxusní, mňam. 😋 A jelikož se sedělo opravdu výborně, později přišla chuť ještě na něco dalšího - objednaly jsme si pizza tyčinky. Znovu jsme byly v Jiříkově vidění, jak milá a ochotná je tu obsluha - byť se nám chlapec velmi omlouval, že je kuchyň zavřená, tak pan kuchař nakonec řekl, že když jsme ubytované, jídlo nám ještě nachystá. A co byly ty pizza tyčinky? Luxusní sýrová pizza nakrájená na pásky, boha mňam!!! 👏

Najezené a napité jsme začaly špekulovat, jak to uděláme s naší smečkou.. Byla varianta je nechat přespat v autě, ale večeře pro ně byla stejně na pokoji, tak je tam musíme první vzít i tak. No, samozřejmě že se najedli, stočili se do klubka a odmítali kamkoliv jinam jít. Budou tedy spát s náma..

Ach to byla noc.. 🫣 Božu alergička si zapomněla léky, takže místo spaní se dusila. Wurri hledala svoji paničku, která byla na horní palandě na střídačku v mojí a Bohčině posteli, takže jsem byla minimálně 4x vzhůru, protože mi došla fouknout do ksichtu a sklidila bídu. A nakonec ještě Gů dostala nadané za to, že chrápe. No prostě paráda. 😀

O to lepší bylo aspoň ráno, kdy nás za oknem vítalo sluníčko a čekala nás snídaně na terase. Cílem dnešního dne bylo dojít na oběd na Portáš. Vyjeli jsme autem k rozcestníku Butorky, kde jsme se byli projít v pátek a odtud se po červené trase (Stezka Českem) vydali k prvnímu vrcholu - Veľký Javorník (1072 m). Šli jsme asi přes dvě sjezdovky díky kterým se nám otevřel krásný výhled do krajiny a ten úplně nejhezčí byl právě na Javorníku. Byla tady dokonce skupinka nocujících a já jim jen tiše záviděla ty luxusní povětrnostní podmínky a nádherný výhled na hřeben. 🙂 Povinná fotka u kříže a pokračujeme dále!

Míjíme další nocující, jak si balí svá obydlí, taky několik cyklistů a jdeme rovnou za nosem až na vrchol Stratenec. Jsou zde ikonické tři kříže, rozhledna a několik laviček s božským výhledem. Na jednu z nich si sedáme a přes QR kód na informační tabuli si pouštíme pověst o tomto místě, abychom se dozvěděli něco nového a nabrali druhý dech. 

Jsme za půlkou naší trasy a kousek pod Malým Javorníkem, když z dálky upoutá naši pozornost dřevěná buňka na kolech, tvářící se jako bistro. Říkáme si "jé, to vypadá jako Vintrovka", po chvilce "jé to vypadá jako pán z Vintrovky" a hned na to "tyvole, dyť to je Vintrovka a pán z Vintrovky!" 😀 😀 Vítáme se jako staří známí a my jsme opravdu nadšené a překvapené zároveň. Nedá se nic dělat, dáváme pauzu a zjišťujeme informace, kde se tady berou a jak to vlastně dělají. 😀 Luxusní kafíčko, sladké pitíčko a následně se přemoci a znovu vyrazit k našemu cíli.

Na Portáš jsme dorazili o půl jedné, slunko peče a bohužel stoly na terase se slunečníky jsou už všechny obsazeny. Psi si zalézají pod stůl, já se jdu ochladit na WC k umyvadlu, kde teče tak úžasně ledová voda, že bych tam už nejraději zůstala. 😀 K obědu si dávám halušky, jedno z mých oblíbených horských jídel, a po obědě si všechny jdeme lehnout na louku pod stromy do stínu. Protest proti neúprosnému hicu, který vládne i zde na kopcích.

Vyrazit na cestu zpět nás donutila jen představa Vintrovky 2, kde jsme i tentokrát nepohrdly příjemnou pauzou a pejsci jakbysmet. Až tady jsme v 5 hodin večer začaly řešit, jaký bude další plán. Nakonec jsme se rozhodly ještě zůstat a udělat si procházku i v neděli, takže jsem nám narychlo zařizovala ubytko.

Abychom celou trasu nešly úplně stejně, což nás jako jediné kromě vedra na výletu mrzelo, odbočili jsme na rozcestníku sedlo Gežov na žlutou a po té se vrátili vítězoslavně k autu, které na nás hezky zodpovědně čekalo. 👍

Trasa: 24,5 km, čas: 6 h (bez přestávek), převýšení: 727 m.

Vzhledem k hledání ubytka na poslední chvilku nakonec padla na horskou chatu Kmínek, která byla nejlíp výchozím bodem pro naši nedělní trasu. Nicméně jsme se k ní nemohli dostat. 🫣 Mapy.cz poprvé velmi zklamaly, protože nás vedly po hřebeni, kde byla ale pěší trasa a stihla jsem to otočit tak tak. Google mapy vymyslely trasu jinou, ze slovenské strany, ale zase blbě, takže jsem se nakonec naštvala a volala znovu na chatu, že se k nim prostě nemůžu dostat, ať mi poradí.. achjo, tohle se mi ještě nikdy nestalo a řešit to po celém dnu skoro v 7 večer byla fakt chuť. Velké upozornění tedy pro všechny, kteří by na Kmínek chtěli přijet autem - je jen jedna cesta a to z Makova (SK) po turistické (!) modré trase dle mapy.cz. Jinak se sem dojet nedá. 🙃

Ubytovaly jsme se teda v 7, rovnou nám řekli, že kuchyň akorát zavřela a já myslela, že už fakt padnu. Naštěstí měla Božu s největšími taškami krabici plnou šneků, takže jsme hlady neumřely! Na polemizování o tom, jestli necháme psy v autě nebo ne nezbyla absolutně žádná energie. Prostě v něm budou a hotovo. Jelikož byli vyřízení jako my, tak jim to bylo stejně jedno. Tak teda dobrou!

Neděle ráno - velké přemáhání vůbec vylézt z postele. Spolubydlící z vedlejších pokojů si dali v noci večírek a první zpívali venku a pozděj bohužel i na pokoji. 😀 Achjo, tenhle víkend ve znamení spánku fakticky není, ale nevadí. Jdeme se dát dokupy a vypustit divou zvěř z mého auta. První venčení, potom snídaně pro pejsky, a pak už jsme na řadě s jídlem my. Rovnou si chytáme stůl na terase a vychutnáváme si zdejší snídaňový výběr. Je tu vážně krásně, kolem nás jen louka a les. Polemizuji s myšlenkou vymluvit se na ten svůj přední batoh a nikam dnes už nechodit… 😀 Jako vedoucí naší výpravy si ale nakonec říkám, že si to nemohu dovolit, a tak všichni vyrážíme směr Bufet na Beskyde. Je to celkem sranda - tam, kde jsme měli podle prvního plánu začínat dnes vlastně budeme tento výlet končit.

Z Kmínku jdeme tedy rovnou po červené trase a míjíme několik dalších menších chat a obydlí. Je to tady taková ta naše oblíbená krajina uprostřed ničeho. Jdeme po hřebeni a ocitáme se na místě s krásným výhledem, protože je zde pokácených několik stromů. Foto na pařezu prostě musí být!

Další ikonické místo je určitě vrch Bobek, kde je přístřešek a krásný výhled na českou i slovenskou stranu. Odtud už je to coby kamenem dohodil na příjemný Bufet na Beskyde. Dávám si kofolu, holky pivko a kocháme se výhledem. Upřímně, je větší horko než v sobotu a kdyby to šlo, tak zpátky už nejdeme. 😀 Je to prostě únavné, ale nedá se. Po pauze si děláme poslední společnou fotku, tentokrát ve vyhlídkovém okně, které tu mají a absolvujeme tu samou trasu ještě jednou jen v opačném směru.

Na Kmínek přicházíme něco kolem druhé, tudíž ideální čas k obědu. Skvěle zde vaří - dáváme si se ségrou napůl bryndzové pirohy a borůvkový knedlík. Bože, mňam! 😋

Trasa: 15 km, čas: 4 h (bez přestávek), převýšení: 543 m

Teď už mám vážně splněno vše, co jsem chtěla, a můžeme vyrazit zpátky domů. Navigace nás vede po slovenské straně na dálnici a cesta uteče opravdu rychle. Postupně vyložím posádku a dochází mi, že to bylo na nějaký čas poslední putování po Stezce. Znovu jsme prověřili, že heslo "může jít každý" opravdu platí a jsem ráda, že i navzdory horku a změně plánů jsme jeli. Opět máme spoustu zážitků a v nohou ukrojených několik hezkých kilometrů. 🙂

B.